Andymu je asi čtyřicet, žije nedaleko Londýna a totálně plave 4 roky. Plave velmi dobře, ale přesto mě dost překvapilo, když jsem zaslechla zmínku o závodě, který loni absolvoval v anglickém národním parku Jezerní oblast. 18km kraulem není málo, tak jsem se začala vyptávat a vzniklo z toho následující vyprávění.
Andy, doneslo se ke mně, žes absolvoval sedmihodinový plavecký maraton. Co to bylo za akci?
Byl to závod přes jezero Windermere v Jezerní oblasti (Lake District) dlouhý 18 km. Plavalo se začátkem září. Celkem důkladně jsem se na závod připravoval s Tracey, ale stejně: nejdelší závod, co jsem do té doby absolvoval, byl deset kilometrů. Takže logická otázka zněla: Jak se z deseti kilometrů dostanu na osmnáct?
To by mě taky zajímalo…
Trénoval jsem přes šest měsíců, v zimě hlavně techniku, a jakmile se v dubnu otevřela jezera, začal jsem plavat na otevřené vodě. Od jednoho lamanchského přeborníka jsem dostal radu nehonit se za uplavanými mílemi, a spíš chodit plavat v několika po sobě jdoucích dnech a postupně zvyšovat vzdálenosti. Takže jsem chodil vždycky v sobotu a v neděli, nejdřív tři a tři kilometry, pak pět a pět a tak dál, ale nejvíc jsem v tréninku plaval dvakrát deset kilometrů – to víceméně každý víkend posledních několik měsíců. A přes týden jsem chodil několikrát do bazénu, ale tam velké vzdálenosti neplavu.
Jak jsi jedl během závodu?
Měl jsem rozfázované jídlo na každou půlhodinu a ten harmonogram jsem dodržoval, i když jsem hlavně na začátku vůbec necítil, že bych potřeboval doplnit energii. Byla ale neskutečná psychická vzpruha vědět, že mým jediným úkolem je plavat jen půl hodiny v kuse a pak přijde přestávka a odpočinek. Prvních pár kilometrů jsem se prostě vezl, šlo to celkem hladce, ale čím delší dobu jsem plaval, tím víc jsem se na ty přestávky těšil a po deseti kilometrech jsem vyloženě plaval s myšlenkou na další zastavení. Všechno to byla jen tekutá strava, kromě toho několik gumových medvídků, což byla taková odměna. Je to blbůstka, ale měl jsem z nich strašnou radost.
Jaká byla atmosféra závodu?
Ten rok byl na jihu Anglie teplý červenec, ale srpen propršel a teplota vody hodně klesla. Jak se závod blížil a počasí se nelepšilo, rostly moje obavy, jak to zvládnu. Naštěstí v Jezerní oblasti na severu nepršelo zdaleka tolik, takže strach ze zimy jsem mohl opustit, ale pořád tu byla ta vtíravá otázka: Andy, do dneška jsi uplaval maximálně 10km, jak zvládneš těch osmnáct? Musím říct, že jsem byl nervózní víc než hodně.
Závod začínal brzo ráno, a když jsem přijel k jezeru Windermere, bylo ještě dlouho před svítáním a jezero bylo ponořené v mlze. Hladina černá jak dehet. Úplná tma, nikde žádná lampa a děsná zima. Vyrazili jsme o půl sedmé, právě když vycházelo slunce, jeden po druhém – vždy plavec a jeho doprovodná kánoe. Kánoista měl za úkol sledovat vždy jen jednoho svého plavce po celou dobu závodu.
Pamatuju si, jak mi první hodinu bylo zle, vyloženě špatně od žaludku z té nervozity, vzrušení a strachu dohromady. „Tak je to vážně tady“, znělo mi v hlavě, „hlavně nesmím být první, kdo to vzdá“. První hodinu jsem jen hledal rytmus a plaval dost pomalu ze strachu, abych to nepřepálil, ale pak už to šlo jako po másle – kloužu vodou, mám svoje tempo a jedu si v něm, každou půlhodinu zastavuju, kánoista mi dá dávku jídla a vody, řekneme si pár slov, ramena si odpočinou a jedu dál.
Plaval jsem hladinou klidnou jako prázdný bazén, nastalo slunečné podzimní ráno a byla to neskutečná nádhera, pro mě až spirituální zážitek. Můj táta zemřel rok předtím a já jsem ten den cítil, že je se mnou. Když jsem zvedl hlavu, viděl jsem před sebou řadu oranžových bodů – kánoí a záchranných vest na nich. Takhle to vypadalo celou první polovinu závodu. Pak se přede mnou jezero otevřelo do širokánské plochy, kde už se toho dělo daleko víc; foukal vítr, jezdily tam lodě a objevilo se několik ostrovů, které jsem musel obkřižovat podle plánku. Mimochodem plánek trasy měl sedm stránek, takže to zdaleka nebylo ve stylu „plavte támhle na druhý břeh“.
Jaká byla voda?
Čistá, zelenomodrá, viděl jsem pár stop pod sebe a místy až na dno. A studená, 16°C. Byl jsem rozhodnutý, že lepší když mi bude vedro, než abych prochladl, takže jsem měl neopren a kromě něj ještě spodní neoprenovou vestu, ponožky a čepičku. Ponožky mám vyzkoušené jako dobrou prevenci proti křečím. Kdo chtěl, mohl plavat bez neoprenu v samostatné kategorii.
Jaký byl pocit být tak dlouho uprostřed velké vodní plochy? Necítil jsi strach?
Ne, netrpím žádnými úzkostmi z vody nebo prostoru. Jediné, čeho jsem se bál, byly trajekty. Jejich jízdní řád se kvůli závodu neměnil, jezdily sem a tam. Nemají žádnou posádku, jedou po řetězu, který si vytahují ze dna. Můj kánoista je naštěstí viděl včas a vždy mě zastavil.
Kdo to byl? Kamarád?
Ne, člověk si buď mohl vzít kamaráda, nebo si mohl najmout někoho, koho dohodili organizátoři. To jsem udělal já. Setkali jsme se s ním až večer před závodem a byl to chlapík, který bydlel nedaleko Windermere a znal ho nazpaměť.
Zopakuješ si to někdy?
Určitě. Nevím, jestli zrovna to samé jezero, ale něco podobného bych určitě ještě někdy chtěl zažít. V hlavě mi pomalu uzrává myšlenka na Ženevské jezero. Je 26km dlouhé. Uvidíme…
