Terry Laughlin netrénuje olympijské plavce ani doma nemá kufřík plný medailí. Ale napsal světový bestseller o plavání. A komu to nestačí, toho slibuje přivést do vlastní malé nirvány. Reportér časopisu Pacific Standard ho navštívil, aby se dozvěděl víc, a vznikla z toho svižně napsaná reportáž. Tady je česky (a lehce zkrácená).
Studio Total Immersion se nachází v New Palz ve státě New York a Terry v něm učí dospělé začátečníky, jak elegantně klouzat vodou. V domě je mimo jiné i nekonečný bazén, tedy něco jako rotoped pro plavce – krátký bazén, do něhož neustále proudí silný proud, takže plavec v pohybu vlastně stojí na místě. V tomto bazénu s chlorovanou vodou sahající asi po žebra se jednoho krásného zářijového dne sešli: veliké, asi metr krát metr a půl velké zrcadlo, podvodní kamera, Terry (kterému tehdy bylo 62) a ředitel kterési nemocnice, který právě odřídil dvě hodiny autem na svou pravidelnou soukromou hodinu. Před rokem neuměl plavat a letos se chystá zvládnout tříkilometrový úsek jako součást ironmana. Terry mu v tom pomáhá, ale víc tréninkem mysli než těla.
Terry si chvíli hraje s ovladačem vsedě na okraji bazénu a pak pouští na stěnu záznam plavcova kraulu. „Vidíš tu dlaň?“, ptá se a natahuje zápěstí, aby ukázal, co má na mysli. „To je známka špatné rovnováhy. Při nádechu si pomáháš rukou.“
Nevypadá jako klasický trenér. Žádné přebujelé ego, žádná sbírka medailí. Netrénuje elitní týmy. Má šedé vlasy, intelektuálskou zvídavost a tři dospělé dcery a v podstatě jen čte, píše, plave a učí lidi umění pohybu vodou. Jeho kniha Plavání se stala světovým bestsellerem. Slibuje plavcům nirvánu, ve které každý uplavaný bazén (…) přináší blaženost.
Terry si nasadí brýle a dá se do kraulu. Zvolna pohybuje pažemi, s plavnou elegancí přenáší váhu z jednoho boku na druhý, jako by bruslil na běžkách. Říká, že v plavání se dá snadno najít flow – stav, který Mihály Csikszentmihalyi ve své nejznámější knize definoval jako stav, ve kterém je člověk tak ponořen do aktivity, kterou právě vykonává, jako by pro něj nic jiného neexistovalo. Stav, který je tak příjemný, že lidé jsou ochotní leccos obětovat jen pro to, aby ho zažívali dál.
„Viděl jsi, jak jsem byl uvolněný?“, ptá se Terry a vylézá z bazénu. Pak chce po řediteli, aby zkusil plavat úplně tiše.
„Tak jak? Jak jsi se u toho cítil?“ ptá se ho Terry, když skončí.
„No, plaval jsem jinak. “
„Jak jinak?“
„Míň.“
Taková odpověď se Terrymu líbí: „Méně je více. Trénink je k tomu, abychom vysledovali sebemenší nadbytečné pohyby a pak se jich zbavili.“
Terryho oblíbená kniha Mastery je zjednodušeně řečeno příběhem muže, který ve středním věku začal cvičit aikido a stal se v něm mistrem. Autor George Leonard v ní píše: „Jestliže chcete poznat, jaký je kdo učitel, sledujte jeho žáky. To oni jsou jeho výtvorem.“ Terryho výtvorem je osmačtyřicetiletý Japonec žijící v Kalifornii jménem Shinji Takeuchi. Začal plavat v sedmatřiceti letech kvůli nadváze. Z dětství v Japonsku uměl plavat prsa, tak si objednal Terryho výukové DVD s tímto stylem. Nikdy předtím neslyšel o TI a pro toto video se rozhodl, protože obsahovalo i úvod pro motýlka. „Mám rád výhodné akce“, vysvětluje, „a tohle bylo klasické 2 v 1.“
Začal plavat prsa podle TI, shodil osm kilo a pustil se do motýlka. Když v roce 2004 v Americe praskla internetová bublina, Takeuchi se jako odborník na komunikační technologie vrátil domů do Japonska a tam si postavil dům s nekonečným bazénem. Namontoval do něj šest kamer a nad něj pověsil šedesátipalcovou plazmovou obrazovku. Trénoval každý večer od desíti do dvou do rána, vždy pár minut plaval a pak analyzoval svůj obraz na videu a hledal chyby. „Jsem trochu workoholik“, vysvětluje. Po třech letech tréninku, v roce 2007, byl se svým stylem spokojený. O rok později se nechal natočit ve velkém bazénu a video pověsil na YouTube. Dnes je to nejsledovanější plavecké video na internetu, s více než 3,9 miliony zhlédnutí, což je víc, než má Michael Phelps. (Pozn. Kristýna: v 2015 je to víc než 6 mil. Navzdory soundtracku.)
Takeuchiho video není fascinující tím, že by ukazovalo výjimečnou sílu nebo rychlost, ale hypnotizuje lehkostí a plynulostí pohybu a vůbec tím, že něčeho takového lze dosáhnout.
Poté co jsem absolvoval lekci plavání u Shinjiho, jak mu všichni říkají, sedím s ním ve vestibulu plaveckého centra a bavíme se o tom, jak se to stalo, že je dnes doslova zosobněním učení Terryho Laughlina. „Jsem Japonec,“ odpovídá se smíchem. „My Japonci sami nic nevynalezneme, ale dovedeme všechno zdokonalit. Jako třeba walkman. Objevili jsme Tao, cestu neustálého zdokonalování, a já jsem jeden z těch, koho jednoduše baví jít po té cestě.“
Na kurzu TI běželo Shinjiho video ve smyčce spolu s videem, na němž byl Sun Yang – čínský plavec, který na Olympijských hrách v roce 2012 prolomil světový rekord na 1500m kraulu stylem, při kterém udělal méně temp než kterýkoliv z jeho soupeřů. „Zapomeňte na všechno ostatní a hledejte ve vodě sami sebe“, říká trenér TI desítce shromážděných účastníků. „Hrejte si, objevujte. Buďte jako malé dítě.“
Z určitého pohledu TI vlastně neučí plavat. Učí nejprve rovnováhu ve vodě a poté hydrodynamičnost. Propulze, tedy pohyb vpřed, přichází na řadu až jako třetí. Tato kombinace je výsledkem zkoumání, se kterým Terry začal už v dětství. Otec ho tehdy držel tak zkrátka, že mu například ještě celou střední školu určoval, co si má oblékat. Aby získal trochu volnosti, přihlásil se mladý Terry do všech školních sportovních kroužků. V plavání ale nijak nevynikal a ještě na střední škole při tréninku plaval v krajní, nejpomalejší dráze. Přesto ho plavání uchvátilo, hodně četl o technice a na vysoké nutil trenéra, aby s ním kromě odpoledních skupinových tréninků chodil plavat i ráno před vyučováním. V posledním ročníku vysoké školy zaplaval závod na 1500m kraulu ve slušném čase 18:02 minut, ale jen za cenu velmi tvrdého tréninku. Po ukončení školy začal trénovat na vojenské námořní akademii v Kings Point ve státě New York. A právě tam učinil zásadní objev: rychlí plavci vypadali při plavání ladně a uvolněně, ti pomalí zběsile. Od té doby se soustředil na vizuální stránku plavání. Snažil se, aby i pomalí plavci vypadali jako rychlí.
Oblíbeným omylem je, že plavání je založeno na aerobní kapacitě, odolnosti a síle svalů, podobně jako běh nebo jízda na kole. Plavání se ale podobá spíš gymnastice, je to technický sport.
Sportovec se špičkovou kondicí může vyplýtvat mnoho energie zápasením s odporem vody a pohybovat se dopředu jen pomalu. I méně trénovaný člověk ho přeplave, když drží hlavu nízko, pánev a nohy vysoko a tělo protažené do dálky.
Kdyby se Total immersion chopil někdo se silnější podnikatelskou náturou, mohla by z něj být druhá zumba nebo bikram jóga, frenčízová sportovní značka. Ale byznys není Terryho silnou stránkou a ani ho příliš nezajímá. Kdyby šel za ziskem, asi by nejezdil každé úterý do Woodland Ponds bezplatně trénovat Paula Lurieho, kterému je 95 let.
Také dnešního slunného zářijového rána na něj Paul Lurie čeká připravený v županu, čepičce a plaveckých brýlích.
„Dobré ráno“, zdraví ho Terry, „co budeme dělat dnes?“
„Dnes budu plavat tiše“, odpovídá mu Paul, svléká se do plavek a Terry mu opakuje, co dělá správně: „Když zanořuješ dlaň, prsty míříš mírně dolů, dlaní dozadu. Tak to má být.“ Po půlhodině tréninku pozoruju Paula, jak se otírá ručníkem. „Unavený? Ne, mám spoustu energie“, odpovídá na moji otázku.
Dopoledne Terryho čeká ještě jeden plavec, se kterým to tak snadné není. Vytrénovaný mladý muž si před ponořením do nekonečného bazénu kolem hrudníku upíná pulsmetr. Terry s ním začíná od základů: plav dlouhý, tlač hrudníkem do vody. Muž odplave několik silných, ale trhavých temp.
„Teď zkus to samé, ale uvolni se u toho“, instruuje ho Terry.
Plavec si posune brýle na čelo: „Cože?“
