„Začal jsem plavat kvůli triatlonu, jako spousta jiných – trénuju na ironmana chci z vody vylézt svěží a ready pro kolo a běh. Ale propadl jsem plavání, stal jsem se trenérem a k tomu ironmanovi jsem se ještě nedopracoval,“ směje se Bjorn, vysoký veselý Belgičan, kterého jsem poznala jako zapáleného trenéra s okem vytrénovaným pro detaily. Vedle něj sedí Deepthi, indická sportovní fotografka, a září širokým srdečným úsměvem. Potkali se před lety na cyklistickém závodě, kde Bjorn závodil a Deepthi fotila. Ten závod změnil Bjornovi život. Nebýt něj, neseděl by tu dnes s Deepthi a neexistovalo by Total Immersion India.
Jak to celé začalo? Bjorn i Deepthi se začnou mlčky uculovat, když se jich člověk zeptá, jak se vlastně seznámili, a poprvé za večer přestane být slyšet jejich neustálé vtipkování a smích. Leze to z nich jak z chlupaté deky. S jistotou tak lze říct jen to, že Bjorn přiletěl do Indie, aby se zúčastnil cyklistického závodu. Závod vyhrál a Deepthi, oficiální fotografka závodu, se s ním dala do řeči. Někdo někomu na závěr dal telefonní číslo a výsledkem bylo, že trenér TI a ajťák v jedné osobě Bjorn začal pendlovat mezi Brightonem a Bangalore a nakonec se přemístil do Indie úplně. A co dělat v Indii jiného než to, co umí a co ho baví – učit plavání.
„V Indii neexistuje kultura amatérského sportu jako u nás v Evropě, kde každý druhý běhá nebo plave a chce se zlepšovat. Vybavení a znalost techniky, které jsou u nás běžné na amatérské úrovni, jsou v Indii záležitostí jen profesionálních sportovců a jejich přípravných týmů. Když tam obyčejný člověk začíná sportovat, často se učí techniku z YouTube nebo blogů,“ vypráví Bjorn. „Tak to aspoň bylo, když jsem byl v Indii poprvé. Teď se ale situace mění před očima. Obrovské množství lidí pro sebe objevuje různé sporty. Lidé začínají běhat, závodit na kolech a chtějí vědět, jak na to.“
Bjorn a Deepthi založili Total Immersion India a vydali se tím do neprobádané oblasti. Plavání nemá na obrovském indickém subkontinentu vybudovanou pozici jako u nás. Technikou se zabývá málokdo, mnoho dospělých neplave vůbec a stejně tak skoro neplavou ženy. O to je zajímavější a dobrodružnější pozorovat pozvolnou změnu a být její součástí. Když Bjorn a Deepthi vyprávějí, co se jim už podařilo a co plánují, září z nich nadšení lidí, kteří dělají, co je baví a v čem jsou dobří. Jsou teprve na začátku a úspěch není zdaleka zaručen, ale za tu radost z objevování to stojí.
„Chodí k nám podobní lidé jako v Evropě. Chlapi, co v práci sedí u stolu a chtěli by být fit. Nebo už aktivní sportovci, plavci a cyklisti, kteří na sobě pracují a chtějí zlepšit výkon,“ říká Bjorn. „A ženy,“ dodává Deepthi, „ženy totiž v Indii často neumí plavat vůbec a podobně to mají s ostatními sporty: přestanou s nimi, když skončí školu. Dospělá žena, která na veřejnosti sportuje, budí pozornost. Není to moc příjemné, když se lidi zastavují a zírají na vás, takže se není čemu divit, že málokterá žena má motivaci začít.“ I Deepthi si musela zvykat na dlouhé pohledy lidí, když si jde zaběhat nebo zaplavat, a do veřejného bazénu v běžných otevíracích hodinách by prý ani dnes sama nešla, protože by nejspíš byla jedinou ženou v bazénu. I proti tomu se ale dá něco dělat: mnohé bazény mají prý speciální otevírací hodiny jen pro ženy, aby je ve sportu podpořily.
„Koukají na tebe, protože plaveš tak krásně,“ reaguje Bjorn. Má pravdu. I on plave krásně a taky opravdu dobře učí. Má trpělivost, všímá si detailů a má všechno ozkoušené sám na sobě. O stav totálního plavání v Indii si nemusíme dělat obavy. Je v dobrých rukou.
